Argišt Alaverdyan, nedávný absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, vstupuje do média malby jako do přehodnoceného a nově nastaveného procesu, který reflektuje technologické proměny funkční a funkcionální vizuality. Vnímá obraz jako proměnlivé systémové pole, které v sobě nese a odráží komunikační principy. Ty stojí za abstraktním tvaroslovím, jehož východisko lze hledat v počítačové grafice, a to v celé škále programování – od nejjednodušších forem 2D grafiky po složitě komponované soustavy scénářů přeložených do 3D virtuálních digitálních forem. Autor je na jedné straně fascinován samotným designováním prostorů a ploch, které se v předsazené rovině nehmotných dat programují pro různé účely, na straně druhé ho nenechávají v klidu principy, které se za celým tímto úsilím důmyslně skrývají.

Autor jako by se vracel k modernistickému pojetí obrazu v jeho emancipaci od tradice (její negace), ovšem s vědomím toho, že svět, do jehož reflexe se se svou prací pouští, nemá reálné základy a odehrává se pouze ve virtuální dimenzi. Na rozdíl od modernismu tu tedy není „osvobozování obrazu“ vázáno a definováno společensky, třídně, politicky, nýbrž, z podstaty věci, fixováno pouze v rovině „technického progresu“ s jeho rozmanitými „technickými výstupy“. Tento akcelerační vývoj, který umožnil masový rozliv digitální uživatelské techniky, je nahlížen abstraktně jako „absolutní množina“, jejíž hranice se neustále rozšiřují a jejíž pole se neustále zhušťuje. Množina se chová jako svého druhu „živý organismus“, který se obrazně řečeno živí jednak lidmi-vývojáři, jednak lidmi-spotřebiteli. Zhušťování množiny umožňují stále dokonalejší a stále rychlejší informační operace. Aby tyto informační operace a operační principy měly funkční vazbu na své operátory (lidi), musí používat všeobecně srozumitelný a univerzálně dostupný jazyk. Ten se neobejde bez systémově vyvíjené vizuality, která zpětně totalizuje samotný vstup do systému. Jinak řečeno, systém prostřednictvím svého vlastního vývoje klade stále samozřejmější nároky na uživatele a tím neustále znovu-nastavuje také podmínky nejenom vlastní srozumitelnosti ale také dostupnosti. Vizualita přitom v tomto procesu hraje jednu z klíčových rolí.   

Argišta Alaverdyana vždy zajímaly v malbě skryté principy, z kterých byl obraz skládán. Tento analytický přístup zhodnotil nejprve v pracích tematizujících stolní společenské hry. Sám je také jejich náruživým hráčem a sběratelem. Od stolních her se v posledních dvou letech jeho zájem přemisťuje k průzkumu principů stojících za hrami digitálními[1]. Novým výrazným prvkem obrazů je akcent na dynamické momenty kompozice. Naznačený pohyb elementů na obrazové ploše připomíná některé fáze ruského konstruktivismu (především období tzv. Prounů sovětského malíře El Lisického). Tyto Alaverdyanovy „neoprouny“ však neuvádí do pohybu sociální revoluce či utopické vize budoucnosti, nýbrž tržní a spotřebitelský tlak počítající a kalkulující s  krátkodobým, střednědobým a dlouhodobým vývojem výrobní a odbytové udržitelnosti. Jejich sémantická rovina zrcadlí zcela jiné paradigma. Herní principy umístěné do virtuálního vakua se nemusí vždy překrývat výhradně s hrou jako takovou. Mohou to být operační systémy, které usnadňují uživatelům ovládat a naplňovat jiné potřeby, nežli si pouze hrát. Mohou například šetřit lidské zdroje, jak je tomu v automatizovaném výrobním provozu (robotika). Herní principy jsou tedy využívány i mimo vlastní herní pole jako nástroj k ovládání potřeb na dálku i k zautomatizování základní lidské práce. 

Broumovská výstava nazvaná Multitasking sleduje herní přesahy v rámci digitální kultury, které autor tematizuje prostřednictvím obrazového souboru: „Herní simulace nás mohou přimět, abychom přemýšleli jinak o skutečném světě. Tyto změny úhlů pozorování světa kolem nás mi přijdou významné pro pochopení mnoha společenských problémů.“[2] Alaverdyan tentokráte volí vertikálně orientované formáty, které vystupují buď samy za sebe, nebo mohou instalačně tvořit diptychy, triptychy a polyptychy. Aditivní provázání maleb odkazuje k zmnožování a variabilitě vizuální informace v rámci zvoleného formátu, nepřímo mohou připomínat i tradiční oltáře. Nehmotnost programovaných dat a fyziologie lidských reakcí se propisuje do tvarosloví Alaverdyanových obrazů. Vizualizovaná „cesta informace“ se tu překrývá s adaptabilitou lidského organismu. Dochází tu k obousměrnému ovlivňování. Ostrá rozhraní se tu střídají s  jemnými přechody a měkkými barevnými gradienty. Geometrické znaky prolínají organické motivy. Celková barevnost odpovídá uměle modelovanému světu digitální laboratoře, v níž se zúročují výzkumy reklamní psychologie a marketingu.

„Chci vyvíjet malířství nikoliv skrze sebe samo, jak to činil například americký modernismus, ale tím, že se bude vztahovat k jiným médiím“[3], píše o své současné tvorbě autor. Alaverdyan se pouští do analytických sond, v nichž reflektuje souběh mnoha operací, které se realizují zároveň, aniž by uživatel cokoliv postřehl. Spotřebitel, jehož vstup do digitální situace a jejích proměn je omezen na pasivní rolování a klikání, je tu vlastně zároveň neustále školen ve svých reakcích tak, aby se postupně připravoval na další a další konzumaci předkládaných produktů. Nejlépe, aby si na nich vypěstoval závislost, protože pak se stane snadno ovladatelnou cílovou skupinou. Za estetickou rovinou Alaverdyanových obrazů se rýsuje závažné společenské téma. Zcizování lidského času a potenciálu lidských schopností digitálními nástroji se tu vrací jako sarkasmus v některých motivech, které připomínají lidské obličeje nebo rostlinou vegetaci. Jako by se tu zrcadlily otázky po smyslu lidské existence (a života vůbec) v době, která velkou část své kolektivní energie vydává na výrobu a spotřebováváním něčeho, co fakticky neexistuje, co ale radikálně ovlivňuje a zásadně proměňuje skutečnou, tj. faktickou realitu. Co mění lidskou přirozenost v cosi zcela nového, dosud neznámého.

Petr Vaňous, Praha, červen 2020

[1] Petr Vaňous, Synergie (výstavní katalog), Dub Gallery, Pelhřimov 2018,  nestr.

[2] Autorský text k projektu Řeka vědomí.

[3] Tamtéž.

https://artalk.cz/2020/08/28/argist-alaverdyan-v-galerii-dum-v-broumove/

Praha, 31. května 2020

Milý Argište,

před nějakými dvaceti lety vytvořil Petr Písařík grafický list, jímž se vyrovnával s fascinací designem tehdy nového macbooku. Čelnímu pohledu na elegantní přístroj, zjednodušeně převedený do abstraktních ploch, dominoval oranžový rastr výrobcem přednastavené obrazovky, zatímco vlastní tělo počítače s klávesnicí se zploštilo do nízkého obdélníku, podtrhávajícího základní plošný barevný akcent. Bez uvedení inspirace bychom námět dešifrovali poměrně nesnadno.

Šlo tehdy především o vnějšek, modernistický emblém sociálního statusu a další z možných způsobů, jak se vyrovnat s osidly abstrakce – vyprázdněné, formální, ale vždycky přitažlivé. Vy, milý Argište, už ale vstupujete „dovnitř“. Vaše malířské téma ovšem není ani tak vlastní estetika počítačových her, jako spíše zobrazování založené na jejích pravidlech či na fascinaci prostoupení virtuálního prostoru analogovou myslí. Nahrazení obrazu a horizontu ustavovaného fyzickým pohybem těla kontingencí digitálně generovaného proudu obrazů?

Rozpoznatelně generační idiom Vašeho malířského jazyka tak i díky této tematické ukotvenosti, která sebou nezbytně nese určitá implicitní pravidla generování tvarů a konfigurací, pozbývá onu oslabenou či vyprázdněnou expresivitu a získává na obrazové pevnosti, falešně modernistické, ale přece jen odkazující k dalším uměleckými pozicím. V tomto rozšířeném poli je pak Vaše tematická malba stále ještě interpretovatelná jednak jako další z pozoruhodných pokusů o remediaci (jakkoli jsem byl zprvu k tomuto aspektu Vašich obrazů skeptický), jednak jako legitimní osvojení si tradice logiky malířského výkonu, která respektuje plošnost, ohraničení a akcentaci barevného pole.

Ve Vašich nových obrazech rozšiřujících loňskou sérii Role-playing, na kterou reflektuji především (byť s ambivalentnějším, ale obdobným vstupem zpodobení se setkáme i v cyklu Simulation), je na první pohled patrná markantní přítomnost kvazi-figurativního prvku. Jedná se však o vědomou tematizaci zobrazení již zobrazovaného (a zároveň přisvojeného dvojdomým napětím hráčova vědomí), které se díky Vámi interiorizované estetice digitální distance odstupu znovu stává momentem hry s médiem malby. Technika oleje na plátně pak nechává vyvstat optické kvality obrazu v jejich znepokojivé fyzické přítomnosti. A skutečnost toho, co vidíme, definitivně mizí.

Jsou to silné obrazy!

Váš

Marek Pokorný (2020)

https://artalk.cz/2020/06/29/argist-alaverdyan-ve-stone-project/

a) Výstava Matný rozměr je první příležitostí k otestování vzájemných průniků práce dvou mladých českých vizuálních umělců, malíře Argišta Alaverdyana a intermediálního umělce Jozefa Mrvy mladšího. Oba přitom představují své nejaktuálnější práce, zčásti inspirované vědomím chystané společné prezentace. Alaverdyan představuje soubor nových obrazů, Jozef Mrva jednak nové editační verze svých 3D animací, jednak dvojici tisků na textil vycházející z parametrů výstavního prostoru a začleňující do vlastního tvarosloví podněty z Alaverdyanovy malby.

aa) Těmito závěsy pro čelní stěny mimořádně táhlé výstavní krychle lze započít hledání těžiště celého výstavního kompozitu. Zobrazená perspektiva umocňuje hloubku sálu a ohýbá prostor v náznaku válce, na jehož vnitřní plochu jsme spolu s výstavou situováni. Vezmeme-li tyto dvě práce jako něco více než optickou hru, můžeme ji vnímat jako vizualizaci hypotetické prostorové situace, která přepisuje a komplikuje naši přímou zkušenost. 

b) U Argištových obrazů a Jozefových digitálních děl můžeme kroužit kolem pojmu „mapa“. Nejprve však musíme přijmout, že mapa nemusí být apriorně utilitárním schématem usnadňujícím orientaci v konkrétním prostředí, ale rovněž prezentací vztahů mezi abstraktními prvky. Mapy vizualizují vazby mezi blízkými i vzdálenějšími místy a (obdobně jako propracované mapy) předestírají jak jejich mnohost, tak vnitřní kompaktnost celku, v nichž propojit dvě či více míst vždy znamená oddělit zvolené vazby od množství všech vazeb ostatních. 

c) Argišt Alaverdyan je pro své malby vnitřně motivován dynamickými vztahy na plochách deskových her. Jako malíř je ovšem tlumočí do výrazových prostředků vlastních zvolenému médiu, do poloh polí a těles ve formátu obrazu, do vztahů mezi plošností a iluzivností, mezi zvrásněními, ohyby, přechody a ohraničeními, vrstvením a sousedstvím, větší či menší systematičností tahů štětcem, rukopisem a jeho ztlumením, leskem a matností barevného nátěru… Jedno neslouží druhému, ale směřuje ke komplexitě konkrétního obrazu, jež později strukturuje již jen jejich pozorovatel. 

d) Jozef Mrva využívá topografických fragmentů a topologických těles ke konstrukci „neúčelných racionalit a nepravděpodobných realit“. V jeho uvažování prostor není jakousi nevinnou daností, ale prostředkem našeho vztahování se ke světu. Změna parametrů  prostoru, vizualizovaného například jako rotující topologická smyčka, by pak mělo dalekosáhlé, patrně nepředstavitelné důsledky. 

dd) Představme si například stát, a říkejme mu třeba Slovensko, jehož prostor je bezhraniční, nemá tedy sousedy a skrze sousedství definované teritorium. Skrze co by se takový stát definoval? Jak by vypadala jeho politika? Jak by vypadaly mezilidské vztahy? ...

e) Na výstavě Argišta Alaverdyana a Jozefa Mrvy mladšího se dostáváme do blízkosti výzkumu vztahů ve velmi abstraktním režimu jejich možných vizuálních parafrází. Charakteristický je pro ně důraz na potenciál formálních prostředků, i když oba vycházejí z konkrétních podnětů a zdrojů, k nimž mají přístup nejen díky osobním zájmům a prioritám, ale také coby příslušníci generace, jejíž mentalitu již nevratně spoluurčila digitální média, díky kterým můžeme zakoušet spektrum doposud těžko představitelných realit s vlastními zákonitostmi a pravidly.       

- Jiří Ptáček (2018) 

https://artalk.cz/2018/07/03/argist-alaverdyan-jozef-mrva-ml-vo-vsg/

Anomálie - série maleb, kterou vytvořil jako svou diplomovou práci Argišt Alaverdyan, na první pohled navazuje na tradici klasické abstraktní malby. Autor se nepokouší zobrazit konkrétní téma, pozornost věnuje samotným barvám a přechodům mezi nimi, plochám, které kříží výrazné linky, a rámu, jenž obraz zdánlivě vyděluje ze světa racionality. Formální interpretace by však byla nedostačující, protože Alaverdyan ve své práci především vědomě odráží zkušenost současného diváka, jehož snad nejlépe definuje pojem „uživatel“. Současný divák-uživatel přichází z prostředí počítačových her, internetového rozhraní, komiksů, televizních pořadů a sci-fi filmů, a to vše proměňuje jeho vnímání a vidění. Alaverdyanovy obrazy se tak díky tomu ocitají v trvalém napětí – mezi intuitivní prací s malířskými prostředky a racionálním procesem vyznačujícím se souborem předem daných pravidel.

Základním vstupem do problematiky obrazu je jakási „racionální vize“, jejíž předobrazy lze nacházet v obou zmíněných východiscích (stolní hry, arménské miniatury). Zatímco začátek celého procesu hledání obrazu je formulován konceptuálně jako projekt, cíl se neomezuje na jeho důslednou realizaci, nýbrž je nacházen-hledán-zpochybňován v samotném procesu realizace (malba), který v sobě integruje jak množství změn a korekcí, tak také náhod a momentů překvapení. Jak se o tom zmiňuje sám autor: „Podstatným momentem v mé práci je předem definované množství východisek a naznačení dílčích směrů. Cíl však není nijak jasně formulován. K němu se poměrně složitě promalovávám. Dochází k pnutí mezi konceptem a malířským procesem.“

Základní geometrický rozvrh obrazu funguje jako osnova. Tvarosloví volně přejaté ze stolních her umožňuje členit obrazovou plochu, která zakládá svébytně formulovaný malířský problém: jak řešit barevné vztahy vzniklé tímto racionálním rozvrhem? Zatímco v osnově obrazu je uložena pracovní metodika, vztahy je nutné teprve nalézt, neboť operační program k jejich definici neexistuje. Autor nakonec, jak sám říká, řeší „v podstatě tradiční malířské problémy“, kterými jsou kompozice, objemy, iluze prostoru, linie, plochy a především barva. Jednotlivé pracovní fáze, které formují obraz, si autor fotografuje. Snímky mu pomáhají nacházet optimální barevné vztahy, budovat barevná rozhraní, která nelze odvodit z přírodní skutečnosti. Výsledek by měl být co nejvíce „fotogenický“. Měl by být v souladu s tím, jak vidí technický (digitální) aparát. Autor se tu dotýká problematiky abstraktního výrazu ve vztahu k tzv. druhé přírodě, tj. odvozené, nikoliv přírodní předmětnosti, za jejímž konstruováním a výrobou stojí člověk se svou empatií, kalkulem a inteligencí. Pro dnešek navíc platí paradox, že tato předmětnost nemusí vlastně fyzicky existovat, stačí, když je uložena ve formě datového zápisu a takto, v křivkách, připravena kdykoliv k příležitostné výrobě či jiné aplikaci.

Odehrává-li se Alaverdyanova práce s obrazem v deklarovaném „pnutí mezi konceptem a malířských procesem“, pak je to „dotýkání“ nějaké hranice definované nikoliv z pozic, které by chtěly oba tvůrčí principy oddělovat, nýbrž z pozic, které je dialekticky sjednocují. Vytvářejí kontakt, který je možný pouze v míře rozpornosti a napětí, jež se neustále dynamicky proměňuje. Odtud také název výstavy.

- Petr Vaňous (2016) 

http://artalk.cz/2016/11/27/tz-argist-alaverdyan/